O Kvídovi

Výběr nejlepšího přítele člověka může trvat pár vteřin, někdy jen vteřiny tři. A na místo zamýšlené fenky odcházíte se psem zlatého retrievera.

O půl osmé ráno nezvoní budík, ale začíná se ozývat video chůvička. Je to mnohem spolehlivější zařízení než budík, mimochodem. Chvíli monitoruju situaci. Poté, co v dětském pokoji létají vzduchem závěsy, nezbývá nic jiného, než se odlepit z matrace. Vběhnu do pokoje. Malý halekal se chichotá a radostně skáče na postýlce. Po ranním mléku a muchlování v posteli na chvíli zmizí. Vzápětí se objeví s vodítkem. Má svatou pravdu, klouček náš. Nejvyšší čas vydat se vyvenčit Kvída. Obleču se, vyčistím zuby a jde se.

Pes má jako vždy náskok. U silnice poslušně zastaví a čeká, zatímco my se rychlostí šneka suneme Kličkovou ulicí. Vlezeme do venčícího lesíka. Opatrně vedu Vojtu lesní cestou. Jakékoli vybočení je totiž po zásluze potrestáno nálezem na botě. Vylézáme z lesíku. Přecházíme na chodník podél rodinných domků. Pouštím Vojtovu ruku a najednou vidím něco, co těsně před námi přebíhá cestu. Kočka! A samozřejmě černá. Začínám lehce panikařit. Přemýšlím, kudy cestu obejít. Úkol je to nemožný. Zamýšlím se a vzpomínám na starou dobrou Anglii. V Anglii totiž černé kočky přinášejí štěstí. Oukej. Nastavuji se na UK model a začínám se těšit na šťastný den.

Něco se mi náhle otírá o kalhoty. Kvído, oddychnu si. A mně pomalu dochází, co onu kočku vyplašilo. Náš pes.

Kvído je zlatý retrívr. V pořadí druhý člen naší domácnosti.  V mysli se vracím do doby skoro před sedmi lety. Jedu s kamarádem po polní cestě v okolí Zbraslavi. Kamarád začíná být ze stavu cesty, v obavách o svůj luxusní vůz, nervózní. Už nějakou chvíli nemůžeme trefit správnou zahradu a já se telefonicky radím s paní Jalovou. Nakonec dorážíme na místo, paní Jalová nám třese rukou a říká: „Tak se pojďte podívat na ty dárečky…“

Po návratu z dovolené a rozchodu s dalším marným chlapem, jsem se rozhodla, že si raději pořídím psa. Se psy zkušenosti mám. Jen si říkám, že tentokrát zvolím raději fenku. Jsou vstřícnější, lépe zvladatelné, tedy alespoň některé. Což je pro mě, pejskaře, který má problémy dát do latě sám sebe, natož psa, důležitý faktor pro rozhodování.

Procházím online inzeráty a zjišťuji, že fenky došly! Je obrovský problém sehnat fenku zlatého retrievera popřípadě flat coated retrievera. Pátrám, hledám, klikám. Nakonec nacházím inzerát, kde mají čtyři fenky a jednoho pejska k okamžitému odběru. Jsou bez papírů, ale co, já se taky nenarodila dle předpisů. Volám na dané telefonní číslo a domlouvám schůzku. A bude se jmenovat Sára. Jako správné psí jméno bude obsahovat jak sykavku, tak i „er“. A třeba pak bude lépe poslouchat, říká si budoucí přísná psí panička.

Paní Jalová nás zavede na prostranství před stájemi, kde se batolí pět rozkošných bílých kuliček. Jejich maminka, fenka zrzavá jako liška, nám na uvítanou líže ruce.

Štěňátka jsou to živá, pěkní rošťáci. Koušou se navzájem do ocásků, převalují se jedno přes druhé a moc si mě nevšímají. Tu se jedno oddělí od skupinky a přibatolí se ke mně. Je to chlupaté klubíčko s lehce nazlátlýma ouškama. Štěně se místo sourozenců rozhodlo zakousnout mé značkové kozačky. Motá se mi mezi nohama, střídavě bojuje s pravou či levou botou. Je kouzelné. Skloním se, hladím hravé, přítulné štěně a říkám: Já bych si prosím vzala tuto holčičku. Chovatelka se na mě podívá a odpoví: „To je zrovna ten jediný kluk, kterého tady máme…“ Podívám se nešťastně na kamaráda. Ten vzdychne a hýbe rameny ve znamení, že mi asi neporadí. Rozhlížím se po ostatních štěňatech, která mě úspěšně přezírají a lumpačí opodál.

Klučičí štěně i nadále ignoruje mé přání pořídit si fenu. Ožužlává moje boty, tulí se ke mně a každý můj krok prokládá svými pěti krůčky. Teď vzdychám já. Rozhlížím se okolo. Poté dolů k nohám na tu malou, chlupatou kuličku.  Pomalu si uvědomuji, že zbytky mého genderového odhodlání berou rychle za své. Slyším se, jak říkám: „Mohla bych si prosím vzít tady toho kluka?“ Dočasná majitelka se směje: „Ano, samozřejmě, vždyť si Vás vybral. A trvalo mu asi tři vteřiny, než Vás ukecal.“

„A jak se bude jmenovat,“ ptá se. „Kvído,“ vyhrknu. Sykavky ať jdou třeba do háje.

Domlouvám se s chovatelkou na podrobnostech koupě pejska, kterého můžu vyzvednout za týden. Třeseme si rukou a já se vracím zpět do reality lesíku, kde s Vojtíškem venčíme zlatého, chlupatého medvídka.

Dnes vím, že některá setkání a lásky jsou v životě osudové.  Tato chvíle, u stájí na Zbraslavi, byla jednou z nich.