O tom, jak mi pes pomáhal vybrat partnera

Výběr životního partnera ovlivňuje spousta faktorů. Někdy je však dobré vše hodit za hlavu a nechat rozhodnout našeho čtyřnohého mazlíčka.Bezpečně pozná, co je pro nás nejlepší.

Moudří lidé říkají, že nejdůležitější, klíčovou věcí v našich životech, je výběr lidí figurujících v nich. Jedná se především o partnery a přátele. Rodinu si nevyberete. I když v mém případě mi bylo naděleno šťastně a štědře. Kolegy na pracovišti či spolužáky také neovlivníme. Výběr přátel a partnerů pro život však ovlivnit můžeme. Ne všude ve světě takové štěstí mají, nutno poznamenat.

Přátele, myslím pravé přátele, mám. Jsou to ti, kterým mohu zavolat ve kteroukoliv denní či noční dobu a počítat s jejich podporou. Některé znám od školky či základky, pár od dob studií na vysoké škole. Znamená to, že se přátelíme třeba i 35 let. Možná právě proto, že jsem měla takové neuvěřitelné štěstí na kamarády, situace byla horší při hledání životního partnera.

Hledala jsem prakticky již od zmíněné mateřské školy. Sympatie se tam vyjadřovaly třeba kousnutím do ramene. Má láska z mateřinky překvapivě nevydržela. Pokračovala jsem tedy s výběrem na základní škole, na malém gymplu, na střední, na vysoké, v práci. Jednalo se o nekončící proces, který byl chvílemi více či méně úspěšný.

V prvopočátcích byl hlavním faktorem výběru partnera vzhled. Později se k požadavkům přidal smysl pro humor, inteligence, sečtělost, zcestovalost. Někdy zase stačilo, aby dotyčný jezdil na prkénku s kolečky, kalhoty měl proklatě nízko u kolen a byl prostě drsnej skejťák. Nikdy však nesmělo chybět NĚCO, co do dnešního dne neumím přesně pojmenovat. Ono magické jiskření, napětí či kouzlo, které se nedá slovy vyjádřit. Když mi bylo osmnáct, považovala jsem onu magii za samozřejmou. Dnes vím, že se jedná o velmi převzácný jev, vyskytující se v životě jednou, dvakrát či maximálně párkrát za deset let.

Zlom v tomto životním pátrání nastal až s příchodem nového člena mojí domácnosti, a to zlatého retrievera Kvída. Výběr partnerů se rázem smrsknul na mužské jedince, kteří zvládnou konkurenci zlatého chlupáče, kterým nevadí neustálá přítomnost chlupů či slin a ještě dokážou vyvenčit psího kamaráda. Češi jsou proslulí jako psí národ. Každý pátý Čech je majitelem psa. Já potkávala ty zbylé čtyři pětiny.

Postupem času jsem však zjistila, že samotná tolerance či láska ke psům není jedinou podmínkou. Milý Kvído totiž začal selekci provádět sám. Konkurz na páníčka není věc jednoduchá, a tak mi začal pomáhat. O pomoc jsem jej pravda nežádala, ale Kvído byl vždy tak trochu svéráz.

Začalo to opravářem pračky. Zazvonil na dveře, představil se, pustila jsem ho dál. Ukázala koupelnu, pračku a pán se pustil do práce. Ukecaný opravář ne a ne zastavit pusu. Povídá a povídá, já občas odpovím. V tom se najednou miniaturní předsíní začne šířit neuvěřitelný zápach. To bude z té pračky, pomyslím si. Opravář vstane, vejde do předsíně, očividně překvapen chemickým puchem, přebírá peníze a rychle se klidí pryč. Nechápu, oč tu běží. Kontroluji koupelnu, odtud smrad nepochází. Podívám se do předsíně. Pomalu mi dojde, že zdrojem zápachu je v absolutním klidu a pohodě ležící Kvíďák. Vezmu vodítko, nasadím obojek a jdu ho raději ještě jednou vyvenčit.

O co tady jde, mi začíná docházet až s návštěvou těhotné kamarádky. Nina mi konečně představí nastávajícího tatínka. Nakoupím dortíky v blízké cukrárně a čekám. Zazvoní, otevřu dveře.  Kamarádka mě seznamuje se sympatickým Mirkem. Zasedneme ke stolu, chystám kafe, servíruji zákusky. A po chvíli je to tady zase. Známá situace, kdy se kuchyňkou začne rozlévat neuvěřitelný smrad. „Kvído!“ zahřmím. Všem přítomným se zjevně uleví, když zjistí, že páchne pouze pes. Kvído prostě na mužskou přítomnost ve svém teritoriu reaguje jako tchoř. V okamžiku ohrožení začíná vypouštět chemické látky, které by mu záviděla samotná KGB.

Rozhodnu se na to jít diplomaticky a seznamovat Kvída s potencionálními páníčky raději na čerstvém vzduchu, na procházkách. Kvído se však nevzdává a dvou metrovému sousedovi od filmu, co vypadá jako Gregory Peck, reje čumákem tak dlouho v rozkroku, až se zděšeně dá na útěk. A já o něm od té doby neslyším.

Po nějaké době potkávám ve městě pana Božského. Známe se několik let. Naposledy jsme spolu s ostatními kamarády večeřeli v Šanghaji. Pan Božský se usměje a řekne: „Kdy zajdeme na večeři?“ Nohy se mi podlamují, v krku vysychá. Slyším svůj hlas, jak flirtovně odpovídá: “Brzy!“ Následující den dorazí pozvání. Večeře je moc fajn. Ostatně Božský je svobodný, inteligentní, vysoký, ramenatý, vele úspěšný, mluví plynně třemi jazyky a ano, vypadá jak pán bůh. Jedinou chybičkou na kráse je fakt, že není velkým milovníkem psů. Následuje oběd, kafe, procházka a pozvání ke mně domů na večeři.

Rozhodnu se, že ho očaruji jak kuchařským umem, tak obr výstřihem. Zazvoní, vejde do dveří. V levé ruce drží bílé víno, v pravé červené. Říká: „Nevím, co budeš vařit, tak nesu raději obě.“ Inteligentně odpovím: „Já raději růžové.“ V jeho očích vidím zklamání. Přemítám, jestli nebude lepší mlčet. Počáteční faux pas rychle přejdeme. Následuje váhavé přivítání s Kvídem. Celou dobu ho očima kontroluji, připravena odvelet skunka do obýváku. Kvído se však chová příkladně. Ukazuji Božskému ne právě velký, ale útulný holčičí byt. Pyšně ho odvádím na obrovskou terasu, ze které jde vidět Pražský hrad. Je unešen. Naléváme víno. Vyhrálo růžové. Na otázku: „Jako předkrm si dáš humus nebo rajčata s mozzarellou?“ Odpovídá: „To první nezní moc lákavě, tak radši to druhý.“ Nic se neděje, uklidňuju se. To se stává i v lepších rodinách. Dodělávám burgery, povídáme o životě. Zasedáme ke slavnostnímu stolu, za který se Božský stěží vejde. Začínáme večeřet. Po krátké chvíli se začne místností linout starý známý puch. Začínám rozumět tomu, že skunk svým pachem dokáže i zabít. S červenými tvářemi říkám: „To Kvído, promiň.“ Ve spěchu do sebe házíme housky s masem, ani pořádně nekoušu. Pejsek si jako perličku na závěr nechává útok čumákem na Božského rozkrok. Ten, celý zmatený, znechucený a navrch s oslintaným rozkrokem, děkuje za jídlo. Ve dveřích říká: “Já se ozvu.“ No, neozval se… Zpytuji svědomí a začínám se bát, že skončím jako stará slečna. Jen já a pes.  Na Kvída se však zlobit nemůžu. Kdo by chtěl bydlet s někým, kdo nás nemá rád.

Několik měsíců poté se mi porouchá laptop. Nevím, na koho se obrátit. Můj jediný kontakt z hotelu, ve kterém jsem pracovala, je značně nespolehlivý. Pátrám mezi kamarády. Ne nadarmo jsme přeci studovali fakultu informatiky a managementu. Dostanu kontakt na šikovného ajťáka, který by mohl pomoci. Smluvíme si schůzku. Zvonek u dveří zvoní na minutu přesně. Otevírám dveře. Zírám na vysokého sympaťáka s krásným úsměvem a pronikavými očima. To už se přiřítí Kvíďák a začne opraváře bouřlivě vítat. Ten nadšeně pokleká a hraje si se psem. „Jmenuje se Kvído,“ pronesu na uvítanou. „Nemá rád pánské návštěvy. Dává to najevo tak, že strašně smrdí.“ Opravář se znovu usměje a řekne: „Nevadí. Psy mám rád.“ V hlavě mi proběhne, neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Ještě si nepoznal, zač je Kvída loket! Kvíďák se však po celou dobu návštěvy chová příkladně. Otravuje ajťáka s hračkami, chce si hrát na přetahovanou. Ten na hru nadšeně přistupuje. Pes na oplátku zapomíná, že kdy trpěl enormní plynatostí. Kroutím hlavou nad tou proměnou.

Laptop byl nakonec do týdne opravený. Ajťák se k nám během pár měsíců nastěhoval. Do roka a do dne jsme byli v radostném očekávání prvního potomka. Co z toho vyplývá? Někdy je prostě dobré nechat výběr partnera na našem čtyřnohém mazlíčkovi. Ostatně, je to přeci nejlepší přítel člověka. Bezpečně pozná, co je pro nás nejlepší. A doma už ohrané „nech to koňovi, ten má větší hlavu,“ nepoužíváme. “Nech to Kvídovi,” je naším mottem.