O času...

Být maminkou na mateřské dovolené nutně neznamená, že máte spoustu času. Spíše naopak, čím dál tím víc nestíhám.

Je začátek září, pondělí, první školní den. A já se ocitám po dlouhé době se statusem nezaměstnaná. Nezaměstnaná matka dvaceti jedna měsíčního syna. V Česku nepochopitelný pojem. Máma, která nestráví doma s vysněným dítětem tři roky, je ve zdejších poměrech exot.

Ráda pracuji, ráda jsem finančně nezávislá. Byla jsem zvyklá starat se o sebe většinu života, a i když jsem máma, prostě ráda ve svém životním nastavení pokračuji. Každopádně po několika pokusech pracovat při rodičovské dovolené, se vzdávám. Možná mi shůry přichází znamení. Vykašli se na svou nezávislost, kariéru a věnuj se plně synovi. Dobrá. Jen doufám, že to se mnou můj syn i muž přežijí! Během bezesných nocí, kdy zpytuji svědomí a říkám si pracovat či nepracovat, jsem dobrá matka či nejsem, stagnuje Vojta či dělá pokroky, si nalajnuju program. Program, pomocí kterého začnu pracovat na rozvoji svého velmi pravděpodobně jediného dítěte. Chudák Vojta...

Ráno je pohoda... Miluju rána, která se synem trávíme v posteli. Čteme knížky nebo spíš dětské knížky, leporela, říkanky, básničky. Vojta je tak netrpělivý, že nepočká na dokončení věty a většinou mi skřípne prsty v knize z pevné vazby tak, až zakřičím. Poté, co dokončíme Polámal se mraveneček, pofoukáme bolístku, pohladíme po čele a vyskočíme stejně jako zdravý mravenec z postýlky, jdeme na hraní, snídani, plínky. Venku prší a tak ani nejdeme na procházku.

Po dopoledním pribináčkovi, prvních pokusech Vojtíška o nakrmení se, kdy většina sváči skončí v lepším případě na triku, v horším na zdi, se jde na kutě. I když padá únavou, uložení do postýlky je v podstatě povel začít skákat jako gumídek.

Šmírování ve video chůvičce je většinou velká zábavná show a často bojuji s pokušením sdílet naše kvítko na YouTube. Uvařím polévku, vezmu do ruky knihu a hlava mi okamžitě padá na polštář. Přemůžu se, vyndám prádlo z pračky, zabalím tašku na podvečerní plavání, přesunu kočár do auta. Ve 14,30 máme sraz s holkama na Letný. Tři maminky a jedna nastávající. Vojta, jako vždy, když máma naplánuje odpolední aktivitu, vyspává o sto šest...

Po obědě konečně vyrážíme. Celý život bojuji s time managementem. Nikdy prostě nestíhám dorazit včas. Konečně se mám tedy alespoň na koho vymlouvat. Jenže Ti, co mě znají, už stejně vědí, zač je toho loket. Chvíli to dokonce vypadá to, že přijedeme včas. Dvě stě metrů od domu si však uvědomuji, že Vojtíšek nemá pití. Tak zase pozdě. S holkama se potkáváme na parkovišti u Technického muzea. Nejdříve vyskočí Kvído, náš zlatý retrívr. V okamžiku rozbrečí synka kamarádky, který se bojí pejsků. Okřiknu Kvída. Vyndám kočár, Vojtu a vyrážíme. Neustále halekám na psa „Kvídooo“ a vedle kamarádek bez psa vypadám jako ukřičená hysterka. Vyndám Vojtu z kočárku. Je ze všech nejstarší a jako jediný už chodí. Halekání na psa vzdávám. Musím se plně věnovat synovi. Takže už pokřikuji jen na něj. Pomalu začínám rozumět výrazu období vzdoru. První slůvko po ránu je NE. A taky to poslední, než jdeme spát. Období vzdoru je o uvědomění si vlastní individuality. Takže zatímco si synek začíná uvědomovat své bytí, já postupně vlastní individualitu ztrácím. Zmateně pobíhám za synem, který mě odstrkuje, že ne, ne, ne a snažím se alespoň monitorovat psa. Neslyším žádný křik či štěkot, tak snad bude v pohodě...

Na hřišti holky povídají a povídají. Já místo řečnění běhám. Běhám za Vojtěchem na jedné klouzačce, na druhé klouzačce, na hrošíkovi, na prolézačce. Konečně se dostaví kamarádka Karla, maminka zatím jen v očekávání. Pro nás však pomalu nastal čas vyrazit domů. Musíme stihnout první hodinu plavání. Vrchol dne. Po cestě se ještě rozhodnu udělat dobrý skutek a odvézt tetu Karlu na prohlídku bytu. Zadávám do navigace ulici Osamocená. „To už byla lepší Chocholouškova, kde bydlela Máša,“ poznamenám... Vyhazuju Karlu v Osamocené. Ta chválí mé řidičské schopnosti a znalost Prahy. Právě se vrátila po deseti letech z Pekingu. Praha a čeští řidiči jí očividně připomínají džungli. Na závěr ještě poznamená nevinně: „Jeď opatrně.“ Pomyslím si rouhavě, že podobné rady přeci nepotřebuju. Karma je mrcha a v některých případech reaguje bleskurychle. Blížím se k domovu, courám se v koloně aut a z neznámých důvodů najíždím na obrubník. Slyším ránu, říkám si sakra, a doufám, že auto přežilo.

Auto přežilo, jen pneumatika ne. Volám Václava, který nás opět jako princ na bílém koni zachraňuje. Je 17:50. Plavání v 18:00 tím pádem asi nestíhám. Zase jeden den, kdy prohrávám marný boj s časem, je skoro za námi. Hodina plavání vyjde třeba příště…